České stavebnictví roste. Zakázek přibývá, produkce stoupá, developeři hlásí plné knihy objednávek. Jediný problém je, že brzy nebude mít kdo ty domy postavit. Podle Svazu podnikatelů ve stavebnictví může do pěti let na českých stavbách chybět 74 000 pracovníků.

Bezmála 58 % stavebních firem už dnes hlásí nedostatek lidí v rozhodujících profesích. Zedníci, tesaři, pokrývači a klempíři patří k nejohroženějším druhům české ekonomiky.

Mladé to neláká. Venku je mokro. V kanceláři je teplo, kafíčko a Wi‑Fi.

Tenhle paradox by profesora Bedřicha Trámka nepřekvapil. Překvapilo by ho spíš, že se nad ním někdo tváří překvapeně.

V jeho pozůstalosti, uložené v kartonové krabici s přípisem „Pracovní kapacity, výpočty, marné" a datovaným razítkem regionálního archivu v Mělníce, leží rukopis z roku 1941, ve kterém Trámek tento jev popsal s přesností, která dnes působí téměř nepříjemně.

Princip stavební entropie a teorie samovyprazdňujícího se oboru

Trámkův text nese název „O přirozené tendenci stavebního oboru k personální prázdnotě aneb Princip stavební entropie" a vznikl v zimě 1941, kdy Trámek přechodně bydlel ve sklepě školní budovy v Kostelci nad Labem (adresa č. 89 ze 147).

Rukopis má jedenáct stran, z nichž tři jsou čitelné. Zbylých osm sloužilo jako podložka pod kotel.

Trámkova teze je prostá. Stavebnictví je jediný obor, který svou vlastní činností produkuje prostředí, v němž se nechce pracovat.

Dělník postaví dům. V domě je teplo, sucho a pohodlí. Dělník stojí venku na lešení. Je mu zima, mokro a nepohodlně.

Každá dokončená stavba je tedy reklamou na to, aby člověk stavět přestal. „Obor, jehož produktem je komfort a jehož metodou je diskomfort, je odsouzen k tomu, aby se jednoho dne probudil a zjistil, že poslední zedník odešel do bytu, který sám postavil," napsal Trámek na okraj třetí strany inkoustem, který dnes připomíná spíš rezavou skvrnu.

Trámek to formalizoval jako zákon. Stavební obor má přirozenou tendenci k personálnímu vyprazdňování, protože výstup práce (obydlí) je přímým protikladem podmínek práce (neobydelní).

Tuto tendenci označil jako stavební entropii a přiřadil jí koeficient ψ (psí - podle psího počasí, ve kterém se často pracuje), jenž definoval jako poměr pohodlí výstupu k nepohodlí procesu.

Pro české stavebnictví ve čtyřicátých letech odhadl ψ na hodnotu 4,7.

Při hodnotě nad 3,0 začíná obor podle Trámka ztrácet pracovníky rychleji, než je dokáže vychovat, píše Trámek v závěru čitelné části rukopisu.

Kalkulačka pana Přízedníka - 37 let, nula učňů

Trámkova teorie by zůstala akademickou kuriozitou (pokud lze za akademickou kuriozitu označit text nalezený pod kotlem), nebýt její pozoruhodné shody s dnešní realitou.

Vezměme modelový případ. Pan Vlastimil Přízedník, zedník z Malých Přítulků u Žďáru nad Sázavou, pracuje v oboru 37 let.

Začal jako učeň v roce 1989, kdy na jednoho mistra připadalo 6,2 učně. Dnes je panu Přízedníkovi 53 let, bolí ho záda a na jednoho mistra nepřipadá žádný učeň, protože žádný mistr ve firmě už není.

Pan Přízedník je mistr i učeň zároveň, což je stav, který by Trámek popsal jako personální singularitu.

Průměrný věk pracovníka v českém stavebnictví stoupá. Nejvíce chybí právě zedníci, tesaři a pokrývači, tedy profese vyžadující fyzickou zdatnost a ochotu pracovat za každého počasí.

To jsou podmínky, které generace vychovaná na ergonomických kancelářských židlích vnímá přibližně tak, jako by se po ní chtělo stěhování na Mars. Bez ovzduší a bez Wi-Fi.

Trámek by se nedivil. V okrajové poznámce ke svému rukopisu načrtl graf, ve kterém osa X značí „roky od zavedení ústředního topení" a osa Y „ochotu mladého muže nosit cihly v dešti". Křivka klesá exponenciálně.

Pod grafem je rukou připsáno: „Až budou všechny domy vytápěny, nebude je mít kdo opravit."

Trámkův samonosný dělník a teorie řemeslnické setrvačnosti

Trámek se ale nezastavil u diagnózy. Ve druhé části rukopisu (rekonstruované z fragmentů, které sloužily jako zápalný materiál) navrhl řešení, které nazval teorií řemeslnické setrvačnosti.

Princip je jednoduchý. Aby stavební obor přežil, musí být práce na stavbě alespoň o 12,4 % příjemnější než pobyt v hotové budově.

Trámek navrhl takzvaného samonosného dělníka, tedy pracovníka, který si nese vlastní mikroprostředí.

V nákresu, který se dochoval na zadní straně účtenky z hostince U Kozy v Kostelci, je vidět postava obklopená jakousi přenosnou skořápkou s označením „komfortní exoskelet stavební, verze III". Verze I a II se nedochovaly.

Trámek o nich pouze poznamenal, že „selhaly z důvodů gravitačních i společenských".

Druhé řešení bylo organizační. Trámek navrhl, aby se pracovní podmínky na stavbě uměle zlepšovaly tak, aby koeficient ψ klesl pod kritickou hodnotu 3,0.

Konkrétně doporučoval instalaci „vyhřívaných lešení, zastřešených pracovních zón a psychologické služby přímo na staveništi, jejíž hlavní náplní by bylo dělníkovi připomínat, že byt, který staví, si stejně nebude moci dovolit, a tudíž nemá důvod závidět jeho budoucímu obyvateli".

„Dělník, který ví, že se do hotového domu nikdy nenastěhuje, je dělník imunní vůči stavební entropii," napsal Trámek.

Je to citát, který v kontextu dnešních cen nemovitostí působí méně jako aforismus a více jako ekonomická analýza.

Proč stavba nedostaví sama sebe

Současná debata o nedostatku stavebních pracovníků se točí kolem dvou řešení: zahraniční pracovníci a robotizace. Trámek, který v roce 1941 pochopitelně netušil, co je robot, přesto předjímal i tuto diskusi.

V okrajové poznámce k samonosnému dělníkovi totiž dodal: „Kdyby stroj mohl stavět sám, nepotřeboval by dům. A obor by zanikl ještě rychleji, protože by odpadl i poslední důvod, proč v něm někdo pracuje. Naděje, že jednou bude bydlet."

Z 415 000 lidí pracujících dnes v českém stavebnictví tvoří zhruba 40 000 Ukrajinci a dalších 35 000 cizinci z ostatních zemí. Vláda plánuje stavět 50 000 bytů ročně, což je o 20 000 víc než dosud.

Personalisté upozorňují, že bez změny přístupu k pracovní migraci to není možné. Trámkův koeficient ψ pro rok 2026 by podle mých hrubých výpočtů (použil jsem jeho vzorec, teplotu průměrného českého bytu 22,3 °C a průměrnou teplotu na stavbě v březnu 4,1 °C) dosáhl hodnoty 7,2.

To je stav, který Trámek ve svém rukopisu označil jako „obor v terminálním pohodlném rozkladu".

Řešení existuje

Buď snížíme pohodlí bytů (nepravděpodobné), nebo zvýšíme pohodlí staveb (nákladné), nebo přijmeme Trámkovu třetí variantu, která dnes zní prorocky.

Trámek totiž v téže poznámce pod čarou připsal větu, kterou jeho současníci považovali za nesrozumitelnou: „Přijde doba, kdy člověk onemocní z toho, že sedí. V ten den se stavař stane lékařem."

Dnes víme, že chronické sezení je spojováno s celým katalogem civilizačních obtíží. Světová zdravotnická organizace řadí fyzickou nečinnost mezi přední rizikové faktory.

Průměrný kancelářský pracovník stráví vsedě 9,3 hodiny denně. Průměrný zedník 0,4 hodiny. Trámek by řekl, že rozdíl 8,9 hodiny není pracovní podmínkou. Je to terapeutický předpis.

Možná tedy nepotřebujeme stavební profesi zachraňovat.

Možná ji potřebujeme správně pojmenovat.

Ne jako obor, ze kterého lidé odcházejí do kanceláří, ale jako obor, do kterého jednou budou z kanceláří utíkat.

„Jediné povolání, které člověku zaručuje, že nikdy nebude muset sedět," napsal Trámek.

Mínil to jako popis. Dnes to zní jako inzerát.

Autorem článku je Jan Pilíř, stavební myslitel bez razítka, který princip stavební entropie otestoval osobně, když strávil tři únorové týdny jako pomocný dělník na rekonstrukci bytového domu v Brně-Židenicích. Koeficient ψ naměřil na hodnotu 8,1, což si vysvětluje tím, že protější byt měl francouzská okna a v nich kočku, která se mu z topení vyloženě vysmívala.